Dnes se mi roztrhly pantofle a vzal jsem je k obuvníkovi. Obuvníkem byl starý muž, zhruba ve věku 75 let. Jeho žena si šila své pantofle, které už byly mnohokrát roztrhané. Starý muž se své ženy zeptal: „Obědvala jsi?“, na což ona odpověděla: „Ne.“
Starý muž vytáhl bankovku 50 rupií, podal ji své ženě a řekl jí, aby si šla dát oběd. Ona však odpověděla: „Nechci tvoje peníze. Nech si je. Já vím, jak přežít,“ a pokračovala v šití svých pantoflí. Starý muž pak vzal mé pantofle, zkontroloval jejich velikost, pokusil se je sešít, a poté je podal své ženě se slovy, že ho bolí ruce. Ona je sešila a vrátila mu je zpět. Pak pokračovala v šití svých pantoflí.
Tyto momenty se mě hluboce dotkly. Zaplatil jsem starci 100 rupií a řekl jsem mu, ať si nechá drobné. On však tvrdohlavě odmítl a po dlouhém hledání na svém pracovišti mi vrátil zpět 50 rupií. Po poděkování oběma jsem odcházel zklamaný, když jsem se ohlédl na jeho ženu, jak stále šije své pantofle.
A pak starý muž řekl své ženě: „Teď jsi ty vydělala tyto peníze. To jsou tvoje peníze. Jdi a dej si oběd.“
Láska nezná věk. Láska nezná peníze. Láska nezná hranice. Závidím tomuto starému páru! Zlepšili mi den! 🙂
Zdroj: Quora
Když si to, co je skutečně hodnotné, nelze koupit, musíme k těmto „věcem“ přistupovat jiným způsobem: