Letní čtení: Jak jsem vyléčil můj vztah k penězům

Dušan Šídlo3.7. 20240

Nedávno jsem se zúčastnil třídenního intenzivního programu určeného k posunu postojů lidí k penězům, který pořádal výkonný kouč a učitel Joe Hudson a jeho tým. Vlastně jsem nevěděl, do čeho jdu. Šel jsem především doprovodit moji ženu Lauren, která řekla, že potřebuje nový pohled na peníze, a myslela si, že bych z toho taky mohl něco mít. To, co jsem získal, bylo mnohem hlubší a mnohostrannější, než jsem si kdy dokázal představit: hluboké pochopení toho, odkud se vzalo mé smýšlení k penězům, jak to ovlivnilo můj život a moje rozhodnutí a jak to změnit, aby mně sloužily lépe.

Jako všechno v životě, moje příběhy o penězích začaly, když jsem byl dítě. Jak se program rozvinul a strávili jsme hodiny zkoumáním našich nejhlubších vzpomínek a přesvědčení o tomto tématu, začal jsem pomalu odhalovat tři základní pilíře mého finančního myšlení.

ZÁKLADNÍ PILÍŘ Č. 1: PENĚZ MÁME DOST, ALE NEZASLOUŽÍM SI JE

V mých raných letech jsem dostal dvě protichůdné zprávy o penězích: první, že jich máme dost, a proto se o ně nemusíme starat.

Věděl jsem, že můj dědeček byl úspěšný podnikatel a zanechal nám pohodlné dědictví. V mé rodině jsme se vždy otevřeně bavili o jeho odkazu, o tom, kolik nám zanechal a jak jsme ho plánovali spravovat a investovat.

Druhý příběh byl, že jsme potřebovali být šetřiví. Můj otec byl profesionální umělec, živil rodinu čtyř dětí v Orange County (vždy nám to připomínal) a jeho rozhodnutí o výdajích odráželo jeho neustálou starost o udržení naší finanční stability.

Smířil jsem tyto dvě zdánlivě neslučitelné zprávy tím, že jsem uvěřil: „Máme spoustu peněz, ale nezasloužím si je.“ Jinými slovy, udělal jsem to o sobě a své hodnotě. Peníze se staly synonymem pro pocit zaslouženosti, souhlasu a lásky, což znamená, že jsem si otcovu sevřenou pěst vyložil tak, že mi zatajil svou lásku.

Jak jsem vyrůstal do dospělosti, tento podvědomý příběh se projevoval rozmařilým, až marnotratným utrácením. Zjistil jsem, že mohu utrácet peníze za sebe a okamžitě získat ten pocit zaslouženosti a uznání, po kterém jsem toužil. A nemusel jsem se obávat dlouhodobých následků, protože jsem věděl, že jednoho dne dorazí značné dědictví po mé rodině, aby mě zachránilo.

Tento přístup mě provázel po celých 20 let a v důsledku toho jsem byl vždy na hraně finanční solventnosti. Moje kritérium bylo jednoduché: pokud jsem měl peníze, utratil jsem je. Téměř nezáleželo na tom, za co se to utratilo – naštěstí jsem nebyl na luxusní nebo statusové zboží, ale na cestování, techniku, stravování a knihy či kurzy jsem nešetřil.

Ale něco se změnilo v roce 2020 na začátku pandemie COVID: poprvé v životě jsem začal vydělávat spoustu peněz. Celosvětová karanténa vyvolala obrovskou poptávku po druhu kurzu, který jsem v té době několik let vyučoval, a měl jsem perfektní pozici, abych mohl sklízet desetinásobný růst v podnikání.

Může se to zdát jako pohádkový konec, ideální řešení pro mé chronické nadměrné utrácení. Ve skutečnosti to přehnalo mé dosavadní zvyky a ještě zhoršilo mé finance.

Rychle rostoucí zůstatek mého bankovního účtu pouze znamenal, že jsem musel ještě více utrácet, a utrácel jsem, za vše od najímání zaměstnanců a dodavatelů přes drahé vybavení pro produkci videa až po nákup kryptoměny. Všechno bylo tak snadno ospravedlnitelné ve jménu „investice do budoucího růstu“ a přípravy na slavnou budoucnost, ve které budou naše příjmy růst stejným tempem i v nadcházejících letech.

No, nebylo. A od poloviny roku 2022 začaly naše prodeje klesat volným pádem. Trh online kurzů se rychle vyvíjel, protože trh zaplavilo mnoho dalších živých kurzů založených na kohortách. Konec pandemie znamenal, že se lidé chtěli stýkat a vypadnout z domu, ne sedět u počítačů na Zoomu. Kanibalizovali jsme naše vlastní prodeje tím, že jsme publikovali náš dříve exkluzivní obsah v různých formách, levně nebo zdarma. Nadměrně jsem najímal a investoval a najednou neexistoval žádný základní byznys, který by to všechno ospravedlnil.

Když se ohlédnu o pár let zpět, byl tam konkrétní okamžik, kdy mě můj postoj k penězům dohnal. Byl to okamžik, kdy jsem musel v krátké době propustit polovinu týmu. Lidé, na kterých mi záleželo, najednou ztratili práci, kterou milovali, přišli o zdravotní pojištění a museli se snažit uživit své rodiny. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že můj postoj k penězům neovlivňuje jen mě; ubližovalo to mnoha dalším.

Cyklus hanby byl dokončen: když jsem se snažil utrácet peníze, abych se cítil hoden a zaslouženě, promrhal jsem je, což vedlo k sebenaplňující se budoucnosti, v níž jsem cítil selhání, ještě méně hoden nebo méně zaslouženě. .

ZÁKLADNÍ PILÍŘ Č. 2: JE OSTUDNÉ SE PŘÍLIŠ STARAT O PENÍZE

Když jsme začínali o víkendu, živě se mně vybavila další vzpomínka: Bylo mně asi 10 let, stál jsem u zadních vrátek v domě mých rodičů, vedle svého otce, a řekl jsem mu, že si nechci dělat starosti o peníze – chtěl jsem si jen vydělat „dostatek na zaplacení účtů“ a trávit čas prací, na které mi záleželo.

Vím, že to byla základní vzpomínka, protože si pamatuji, že jsem byl šokován silou otcovy odpovědi: ostře odpověděl, že je nezodpovědné a nebezpečné nestarat se o peníze. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem až do té chvíle věřil, že mému otci na penězích nezáleží, a proto je tolik šetřil. Očekával jsem souhlasné přikývnutí, když jsem řekl, že mě to také nezajímá. Jeho ostrá odpověď mě přiměla vidět, že je to ve skutečnosti naopak: docela mu na tom záleželo, protože jeho přítomnost nebo nepřítomnost rozhodovala o tom, zda se smí věnovat svému umění na plný úvazek, nebo bude nucen vydělávat peníze jinými způsoby.

Zpětně jsem si z toho rozhovoru odnesl, že mému otci příliš záleželo na penězích, a proto se o ně já nebudu starat vůbec. Přesvědčení, které jsem si osvojil, bylo: „Je ostudné přemýšlet o penězích, starat se o ně nebo se po nich natahovat.“

Šetrnost nabyla v mé mysli negativní konotaci spojenou se slovy jako „malomyslný“, „bojácný“ a „sobecký“. Připadalo mi to jako ústup od života, jako přicházení o životní radosti. Výsledkem bylo, že jsem si vytvořil úsudek vůči každému, kdo byl příliš šetřivý: pečlivým investorům, kteří analyzovali každou investiční možnost, rozpočtářům, kteří pečlivě sledovali své výdaje, a šetřílkům, kteří trávili čas vystřihováním slevových kupónů a nakupováním ve výprodejích.

Když se ohlédnu zpět, vidím, že utrácení bylo mým podvědomým způsobem, jak uniknout nedostatku a strachu, který jsem tak silně spojoval s úsporou peněz. Celý svět financí mi připadal omezující, a proto jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych se tomu vyhnul. To zahrnovalo odmítnutí sestavit nebo dodržovat rozpočet, spořit nebo investovat do budoucnosti nebo vytvořit finanční plán.

Jinými slovy, vytvořil jsem si vztah k penězům: buď jim dominuji, nebo dominují ony mě. Hlavní způsob, jak jsem se to snažil ovládnout, bylo tak, že jsem tomu odmítl věnovat pozornost nebo čas. Jednou za čas, když už to bylo nouzové, jsem byl nucen tomu věnovat svou pozornost, ale jen s nechutí.

ZÁKLADNÍ PILÍŘ Č. 3: PENÍZE LZE SNADNO VYDĚLAT

Předchozí dvě přesvědčení – že utrácení peněz je způsob, jak se cítit milován a že je špatné je šetřit nebo jim věnovat příliš mnoho pozornosti – mě mohly dovést k finančnímu krachu, kdyby nebylo třetího pilíře mého vztahu k penězům. Brzy jsem totiž zjistil, že mám podnikatelský dar, pravděpodobně zděděný po svém dědovi a prapradědečkovi.

Zvláštním způsobem tento třetí pilíř odůvodnil a umocnil dva předchozí. Mohl jsem si dovolit dál utrácet jako blázen, protože jsem věděl, že je toho vždycky víc. A mohl jsem si dovolit nespravovat a pěstovat své peníze příliš pečlivě, protože jsem měl opět způsob, jak doplnit své rezervy navzdory všem zejícím únikům.

Dokud jsem však své peníze utrácel tak rychle, jak jsem je vydělal, zůstal jsem na místě. Nemohl jsem výrazně rozšířit své podnikání, outsourcovat nebo delegovat klíčové funkce nebo investovat do automatizace nebo škálování. V různých bodech své podnikatelské cesty jsem musel čelit skutečnosti, že jsem vysoce placeným zaměstnancem své vlastní společnosti, nikoli vlastníkem skutečné firmy, ze které mohu odejít.

Překážkou mého podnikatelského růstu nikdy nebyla moje schopnost generovat příjmy – vždy to byla moje schopnost generovat zisk a zásadní složkou toho je zajistit, aby naše výdaje zůstaly pod kontrolou.

Zmocnit se mých projekcí

Jedním z hlavních rámců, které jsme během víkendu použili, bylo zacházet s penězi, jako bychom k nim měli skutečný vztah, téměř jako člověk. To zahrnovalo všechny aspekty jakéhokoli složitého dlouhodobého vztahu: minulá zranění a výčitky, potlačovaný vztek nebo zklamání, opakující se nezdravé vzorce, stejně jako nevyjádřená láska a vděčnost.

To také znamenalo, že jsme měli projekce k penězům a jediným nejsilnějším cvičením pro mě bylo zmocnit se těchto projekcí.

Projekci lze chápat jako obranný mechanismus, ve kterém někdo nevědomě připisuje své vlastní nepřijatelné myšlenky, pocity nebo vlastnosti jiné osobě. Je to všudypřítomný rys lidské psychologie, nástroj, který používáme, abychom se vyhnuli uznání nežádoucích aspektů nás samých (a tím se vyhnuli cítění souvisejících emocí) tím, že je místo toho vnímáme u druhých. Je to jako soudit obraz podle jeho nedostatků, aniž byste si uvědomili, že je to ve skutečnosti zrcadlo.

Obcházeli jsme kruh, omlouvali jsme se penězům za vlastnosti, které jsme do nich promítli, a místo toho jsme je v sobě přijali. Po několika kolečkách jsem začal pociťovat intenzivní svíravý pocit v útrobách. Z očí mi začaly volně téct slzy, než bylo vůbec jasné, co řeknu. Když jsem začal na řadě, zjistil jsem, že říkám ostatním kolem kruhu, jakoby hlasem, který nebyl můj: „Tohle je to nejtěžší. Budu potřebovat vaši pomoc…“

To, co následovalo, byla jedna z nejintenzivnějších a nečekaných fyzických reakcí, jaké jsem kdy v takovém prostředí zažil. Celé tělo se mi začalo třást, nohy mi dupaly na podlahu, když jsem poskakoval v křesle nahoru a dolů. Najednou jsem začal zrychleně dýchat, s ostrými nádechy a výdechy, jako bych běžel do kopce. Nejprve jsem se cítil neschopný mluvit a místo toho jsem vydal sérii zvířecích vrčení, kňučení a křiku. V jednu chvíli jsem propukl v hysterický vysoký pláč, který trval jen několik sekund, než náhle ustal. Pořád jsem se snažil dívat se do očí ostatních kolem kruhu, ale pokaždé, když jsem se setkal s jejich pohledem, moje tělo znovu zareagovalo.

Pamatuji si, jak jsem to všechno sledoval jako divák, můj vnitřní svědek v úžasu nad schopností mého těla integrovat novou perspektivu na somatické úrovni. Věřím, že se to stalo: moje tělo zápasilo a svíjelo se tou představou jako by hroznýš zápasil s kořistí nebo jako když žena rodí. Věděl jsem, že moje schopnost dovolit, aby se tohle všechno stalo, nechat své tělo dělat, co potřebuje, bez (příliš velkého) strachu a sebehodnocení, byla z mé strany vyvrcholením let práce. Co jsem většinou cítil, byla hrdost.

Nakonec, jakmile mé tělo dokončilo svůj proces, byl jsem schopen dokončit větu: že jsem do peněz promítl, že pouze ony mají schopnost změnit svět, i když to byl ve skutečnosti jen způsob, jak se vyhnout realitě, že jsem to já, kdo má tuto schopnost.

Nemohl jsem uvěřit, že to byla tato věta, která mě nejvíce konfrontovala. Připadalo mně to téměř jako klišé, jako motivační slogan. Ale když jsem to opakoval znovu a znovu, pokaždé trochu integrovaněji a upřímněji, došlo mně, že jsem tuto možnost nikdy plně nepřijal.

Většinu poslední dekády jsem strávil tím, že jsem se co nejvíce snažil dosáhnout pozitivního dopadu, od výuky angličtiny v Jižní Americe přes práci v mikrofinancování v Kolumbii až po dobrovolnictví v Peace Corps na Ukrajině až po zahájení podnikání v oblasti vzdělávání na internetu. Toto nekonečné úsilí vycházelo z neukojitelné potřeby něco změnit, cítit, že na mém životě záleží.

Strávil jsem roky hlásáním ze střech, prostřednictvím různých online platforem po celém světě, že jsem dokázal něco změnit. Zdokumentoval jsem a ukázal jsem důkazy, které všem dokazovaly, že děláme změny, namluvil jsem svému týmu, že potřebujeme dosáhnout větší změny, a naplánoval ještě velkolepější plány, jak v budoucnu dosáhnout ještě větších výsledků.

A přesto, když jsem šlápl na plynový pedál na „změnu“, současně jsem druhou nohou šlápl na brzdu, odmítal jsem skutečně vpustit důkazy a pocit, že už to dělám. Pocit, že má pouhá existence, můj život, to změnil, a že to nepotřebuji nikomu ospravedlňovat.

Byl to pocit, který jsem musel využít každého tělesného pohybu, abych vstoupil dovnitř: že hlavní řidičský účel mého života byl splněn a vlastně byl vždy naplněn. Jako dítě jsem si vytvořil příběh o tom, že „nejsem hoden“, abych pochopil svět, ale protože jsem tu díru v sobě vytvořil já, mohl jsem ji zaplnit jen já sám, ne nějaký vnější úspěch nebo uznání.

Zdědil jsem vztah mé rodiny k penězům

Dalším hlavním tématem pro mě během programu bylo vyrovnání se s tím, jak se na mě z generací předával vztah mé rodiny k penězům.

Za prvé, a hned to bylo zřejmé, byl hluboký pocit, že si nezasloužím být příjemcem všech obětí, které přinesli. Možná to byl pravý zdroj mého pocitu nezaslouženosti, který jsem si vykládal tak, že pochází od mého otce.

Vím hodně o všech čtyřech liniích naší rodinné linie, protože moje máma je zanícená genealogická badatelka.

Víme o náboženských válkách v 17. století, do kterých byli naši předkové uvězněni jako francouzští protestanti, o pronásledování a diskriminaci, před nimiž uprchli do Nizozemska a poté do Spojeného království, o obtížnosti cest přes Atlantik do Kanady, aby čelili další diskriminaci, krutá léta, která přežili jako přistěhovalci v severní části státu New York, a mnoho tragédií a strádání, které prožili od autonehod přes smrtelné nemoci až po rozpadlá manželství.

Znám všechny živé podrobnosti o tom, jak se snažili vyjít s penězi a čeho se museli vzdát, aby uživili své rodiny. Všechny tyto informace mi často připadaly jako obrovské břemeno na mých bedrech: Kdo jsem, když jsem příjemcem tolika bolesti a obětí?

Paradoxně, mít „dostatek“ peněz má někdy pocit, že to vytváří pocit intenzivní naléhavosti, protože nemám žádnou omluvu, proč nerealizovat své sny a cíle.

Uvědomil jsem si, že jsem v důsledku toho přijal zvláštní způsob myšlení: že kdybych celý život tvrdě pracoval, možná, jen možná na jeho konci, bych si zasloužil peníze, které jsem dostal na začátku. Bylo to, jako kdybych pocit zaslouženosti a hodnosti umístil na konec dlouhé cesty a řekl si, že nemám jinou možnost, než po ní jít. Jinými slovy, musel bych pracovat stejně tvrdě, abych si „zasloužil“ bohatství, které jsem již měl, jako bych ho nikdy neměl! To je to, co je známé jako „dvojitá vazba“ – dvojice protichůdných přesvědčení, která mají zajistit, že nikdy nemůžete vyhrát.

Finanční prosperita mé rodiny mně ztížila hledání smyslu. Nikdy mi to nepřišlo dost na to, abych přežíval nebo jen prosperoval. Privilegium začít životní závod na půli cesty mě přivedlo k pocitu, že si nikdy nemůžu stěžovat, nemůžu mít problémy, nedokážu se uvolnit. Obávám se, že mé úsilí a oběti nic neznamenají. Obávám se, že (ještě více) peněz, které našim dětem ponecháme, způsobí, že jejich životy nebudou mít smysl.

Když jsem to všechno v týdnech následujících po programu uvážil, uvědomil jsem si, že moje rodina nikdy nezanechala smýšlení o nedostatku peněz, které si osvojila v útrapách imigrace, Velké hospodářské krize a Světových válek. Můj dědeček vyrostl s konzervativním, dělnickým smýšlením k penězům a nikdy se jich skutečně nevzdal a nenaučil se je užívat, i když se mu podařilo vybudovat úspěšnou firmu. Předal své peníze mému otci, který je také odmítl utratit, a nyní je se stejným smýšlením předává mně.

Nevím, co přesně se pro mě změní v důsledku tohoto víkendového programu, ale už nyní vidím své místo v tomto odkazu úplně jinak: nepokračovat v hromadění bohatství bez konce, ani ho bezmyšlenkovitě utrácet jako by na tom nezáleželo. Začínám vnímat střední cestu mezi těmito dvěma extrémy: mohu využít finanční kapacitu, která mně byla předána, k uzdravení bolesti, která ji dala za vznik. Privilegium, které přijímám, je privilegium uzdravit vztah mé rodiny k penězům a přesunout nás z říše nedostatku a strachu pro další generace.

Postoj mé rodiny k penězům mohu shrnout takto: „Peníze jsou v pořádku, pokud jich máme dost.“ Vidím a oceňuji, jak důležitá byla tato jednoduchá heuristika, která nám pomohla přežít staletí a napříč kontinenty. Také vidím, že se to v určitém okamžiku stává omezujícím přesvědčením, protože v penězích je víc než jen mít dostatek. Existují hlubší a jemnější otázky, které mám nyní svobodně zkoumat, například jak mohu investovat tyto peníze a ctít oběť svých předků a zároveň ctít svůj vlastní život.

Autor: Tiago Forte (přečtěte si celý originální článek zde)