Nedávno jsem se zúčastnil třídenního intenzivního programu určeného k posunu postojů lidí k penězům, který pořádal výkonný kouč a učitel Joe Hudson a jeho tým. Vlastně jsem nevěděl, do čeho jdu. Šel jsem především doprovodit moji ženu Lauren, která řekla, že potřebuje nový pohled na peníze, a myslela si, že bych z toho taky mohl něco mít. To, co jsem získal, bylo mnohem hlubší a mnohostrannější, než jsem si kdy dokázal představit: hluboké pochopení toho, odkud se vzalo mé smýšlení k penězům, jak to ovlivnilo můj život a moje rozhodnutí a jak to změnit, aby mně sloužily lépe.
Jako všechno v životě, moje příběhy o penězích začaly, když jsem byl dítě. Jak se program rozvinul a strávili jsme hodiny zkoumáním našich nejhlubších vzpomínek a přesvědčení o tomto tématu, začal jsem pomalu odhalovat tři základní pilíře mého finančního myšlení.
V mých raných letech jsem dostal dvě protichůdné zprávy o penězích: první, že jich máme dost, a proto se o ně nemusíme starat.
Věděl jsem, že můj dědeček byl úspěšný podnikatel a zanechal nám pohodlné dědictví. V mé rodině jsme se vždy otevřeně bavili o jeho odkazu, o tom, kolik nám zanechal a jak jsme ho plánovali spravovat a investovat.
Druhý příběh byl, že jsme potřebovali být šetřiví. Můj otec byl profesionální umělec, živil rodinu čtyř dětí v Orange County (vždy nám to připomínal) a jeho rozhodnutí o výdajích odráželo jeho neustálou starost o udržení naší finanční stability.
Smířil jsem tyto dvě zdánlivě neslučitelné zprávy tím, že jsem uvěřil: „Máme spoustu peněz, ale nezasloužím si je.“ Jinými slovy, udělal jsem to o sobě a své hodnotě. Peníze se staly synonymem pro pocit zaslouženosti, souhlasu a lásky, což znamená, že jsem si otcovu sevřenou pěst vyložil tak, že mi zatajil svou lásku.
Jak jsem vyrůstal do dospělosti, tento podvědomý příběh se projevoval rozmařilým, až marnotratným utrácením. Zjistil jsem, že mohu utrácet peníze za sebe a okamžitě získat ten pocit zaslouženosti a uznání, po kterém jsem toužil. A nemusel jsem se obávat dlouhodobých následků, protože jsem věděl, že jednoho dne dorazí značné dědictví po mé rodině, aby mě zachránilo.
Tento přístup mě provázel po celých 20 let a v důsledku toho jsem byl vždy na hraně finanční solventnosti. Moje kritérium bylo jednoduché: pokud jsem měl peníze, utratil jsem je. Téměř nezáleželo na tom, za co se to utratilo – naštěstí jsem nebyl na luxusní nebo statusové zboží, ale na cestování, techniku, stravování a knihy či kurzy jsem nešetřil.
Ale něco se změnilo v roce 2020 na začátku pandemie COVID: poprvé v životě jsem začal vydělávat spoustu peněz. Celosvětová karanténa vyvolala obrovskou poptávku po druhu kurzu, který jsem v té době několik let vyučoval, a měl jsem perfektní pozici, abych mohl sklízet desetinásobný růst v podnikání.
Může se to zdát jako pohádkový konec, ideální řešení pro mé chronické nadměrné utrácení. Ve skutečnosti to přehnalo mé dosavadní zvyky a ještě zhoršilo mé finance.
Rychle rostoucí zůstatek mého bankovního účtu pouze znamenal, že jsem musel ještě více utrácet, a utrácel jsem, za vše od najímání zaměstnanců a dodavatelů přes drahé vybavení pro produkci videa až po nákup kryptoměny. Všechno bylo tak snadno ospravedlnitelné ve jménu „investice do budoucího růstu“ a přípravy na slavnou budoucnost, ve které budou naše příjmy růst stejným tempem i v nadcházejících letech.
No, nebylo. A od poloviny roku 2022 začaly naše prodeje klesat volným pádem. Trh online kurzů se rychle vyvíjel, protože trh zaplavilo mnoho dalších živých kurzů založených na kohortách. Konec pandemie znamenal, že se lidé chtěli stýkat a vypadnout z domu, ne sedět u počítačů na Zoomu. Kanibalizovali jsme naše vlastní prodeje tím, že jsme publikovali náš dříve exkluzivní obsah v různých formách, levně nebo zdarma. Nadměrně jsem najímal a investoval a najednou neexistoval žádný základní byznys, který by to všechno ospravedlnil.
Když se ohlédnu o pár let zpět, byl tam konkrétní okamžik, kdy mě můj postoj k penězům dohnal. Byl to okamžik, kdy jsem musel v krátké době propustit polovinu týmu. Lidé, na kterých mi záleželo, najednou ztratili práci, kterou milovali, přišli o zdravotní pojištění a museli se snažit uživit své rodiny. To byl okamžik, kdy jsem si uvědomil, že můj postoj k penězům neovlivňuje jen mě; ubližovalo to mnoha dalším.
Cyklus hanby byl dokončen: když jsem se snažil utrácet peníze, abych se cítil hoden a zaslouženě, promrhal jsem je, což vedlo k sebenaplňující se budoucnosti, v níž jsem cítil selhání, ještě méně hoden nebo méně zaslouženě. .
Když jsme začínali o víkendu, živě se mně vybavila další vzpomínka: Bylo mně asi 10 let, stál jsem u zadních vrátek v domě mých rodičů, vedle svého otce, a řekl jsem mu, že si nechci dělat starosti o peníze – chtěl jsem si jen vydělat „dostatek na zaplacení účtů“ a trávit čas prací, na které mi záleželo.
Vím, že to byla základní vzpomínka, protože si pamatuji, že jsem byl šokován silou otcovy odpovědi: ostře odpověděl, že je nezodpovědné a nebezpečné nestarat se o peníze. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem až do té chvíle věřil, že mému otci na penězích nezáleží, a proto je tolik šetřil. Očekával jsem souhlasné přikývnutí, když jsem řekl, že mě to také nezajímá. Jeho ostrá odpověď mě přiměla vidět, že je to ve skutečnosti naopak: docela mu na tom záleželo, protože jeho přítomnost nebo nepřítomnost rozhodovala o tom, zda se smí věnovat svému umění na plný úvazek, nebo bude nucen vydělávat peníze jinými způsoby.
Zpětně jsem si z toho rozhovoru odnesl, že mému otci příliš záleželo na penězích, a proto se o ně já nebudu starat vůbec. Přesvědčení, které jsem si osvojil, bylo: „Je ostudné přemýšlet o penězích, starat se o ně nebo se po nich natahovat.“
Šetrnost nabyla v mé mysli negativní konotaci spojenou se slovy jako „malomyslný“, „bojácný“ a „sobecký“. Připadalo mi to jako ústup od života, jako přicházení o životní radosti. Výsledkem bylo, že jsem si vytvořil úsudek vůči každému, kdo byl příliš šetřivý: pečlivým investorům, kteří analyzovali každou investiční možnost, rozpočtářům, kteří pečlivě sledovali své výdaje, a šetřílkům, kteří trávili čas vystřihováním slevových kupónů a nakupováním ve výprodejích.
Když se ohlédnu zpět, vidím, že utrácení bylo mým podvědomým způsobem, jak uniknout nedostatku a strachu, který jsem tak silně spojoval s úsporou peněz. Celý svět financí mi připadal omezující, a proto jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych se tomu vyhnul. To zahrnovalo odmítnutí sestavit nebo dodržovat rozpočet, spořit nebo investovat do budoucnosti nebo vytvořit finanční plán.
Jinými slovy, vytvořil jsem si vztah k penězům: buď jim dominuji, nebo dominují ony mě. Hlavní způsob, jak jsem se to snažil ovládnout, bylo tak, že jsem tomu odmítl věnovat pozornost nebo čas. Jednou za čas, když už to bylo nouzové, jsem byl nucen tomu věnovat svou pozornost, ale jen s nechutí.
Předchozí dvě přesvědčení – že utrácení peněz je způsob, jak se cítit milován a že je špatné je šetřit nebo jim věnovat příliš mnoho pozornosti – mě mohly dovést k finančnímu krachu, kdyby nebylo třetího pilíře mého vztahu k penězům. Brzy jsem totiž zjistil, že mám podnikatelský dar, pravděpodobně zděděný po svém dědovi a prapradědečkovi.
Zvláštním způsobem tento třetí pilíř odůvodnil a umocnil dva předchozí. Mohl jsem si dovolit dál utrácet jako blázen, protože jsem věděl, že je toho vždycky víc. A mohl jsem si dovolit nespravovat a pěstovat své peníze příliš pečlivě, protože jsem měl opět způsob, jak doplnit své rezervy navzdory všem zejícím únikům.
Dokud jsem však své peníze utrácel tak rychle, jak jsem je vydělal, zůstal jsem na místě. Nemohl jsem výrazně rozšířit své podnikání, outsourcovat nebo delegovat klíčové funkce nebo investovat do automatizace nebo škálování. V různých bodech své podnikatelské cesty jsem musel čelit skutečnosti, že jsem vysoce placeným zaměstnancem své vlastní společnosti, nikoli vlastníkem skutečné firmy, ze které mohu odejít.
Překážkou mého podnikatelského růstu nikdy nebyla moje schopnost generovat příjmy – vždy to byla moje schopnost generovat zisk a zásadní složkou toho je zajistit, aby naše výdaje zůstaly pod kontrolou.