Jsou texty, které zrají jako víno, a jsou texty, které po letech získají zvláštní buket, byť v době vzniku zcela odpovídaly realitě. Posuďte sami.
„Někteří lidé rádi riskují. Jiní se riziku vyhýbají. Někdo zlézá osmitisícovky nebo se pustí sám na jachtě kolem světa. Jiný se cítí nesvůj, jakmile má přejít křižovatku cestou z poklidného úřadu, kde je jediným vzrušením každoroční návštěva auditora. Přesto pro všechny bez rozdílu platí, že život je riziková záležitost, navzdory tomu, že žijeme ve 21. století, kdy je lékařská péče nejkvalitnější v historii, válečné konflikty se našim končinám již delší dobu vyhýbají, výskyt pracovních úrazů je v historické perspektivě nepatrný a násilnou kriminalitu většina z nás zná jen z televize…“
Takto začínala v prvním díle knihy Život jako riziko úvodní kapitola od Pavla Kohouta. Také jste se po tom všem, co máme v posledních letech za sebou, ušklíbli? Nedivíme se. Ale zároveň opakujeme, že Pavel Kohout před lety dobu vystihl přesně. A některé věty stále platí. Zejména to, že život je riziková záležitost. Dnes ještě o něco víc než dřív.
Čas neúprosně letí a od vydání prvního dílu knihy uplynulo dvanáct let. A spousta věcí je jinak. Autorovi knihy přibyly šediny a čtvrtka másla se už v obchodech neprodává za 33 korun, ale za více než dvojnásobek. Čert vem šediny a koneckonců i to máslo. Co je však podstatné, našim končinám se válečné konflikty už bohužel nevyhýbají a jaderné kufříky, zdá se, nejsou v držení fyzicky či psychicky nejzdravějších osob. Máme za sebou přes dva roky nošení respirátorů a různých zákazů.
Běžně používáme slova jako lockdown nebo koronavirus a snad už ani nekroutíme hlavou nad opičími neštovicemi nebo novými viry z kdejakých koutů světa.
Konec starých dobrých časů, chce se napsat. Ale vsaďte se, že se kvůli tomu s vámi někdo pohádá. To je také nový standard. Ukázalo se, že neviditelný vir, podle některých neškodný, dokáže naši společnost rozdělit ještě víc než neoblíbený politik. A hluboké příkopy jsme mezi sebou vykopali kvůli mnoha jiným tématům. Pobavíme se třeba o globálním oteplování?
Ale zpátky k virům. Pavel Kohout k tomuto tématu v kombinaci s politiky píše: „K přenosu viru dochází z člověka na člověka a žádná vláda nemůže kontrolovat, zda si myjete ruce a od koho si necháváte prskat do obličeje. Pokud chodíte mezi lidi a máte příznaky, není to vinou premiéra ani kteréhokoli z ministrů. Pokud vyhledáváte bujaré večírky, kde zaručeně dojde k přenosu, vyskytne-li se mezi hosty jediný nakažený, ani za to vláda nemůže. Totéž platí pro celou řadu dalších rizikových situací. Zodpovědnost je čistě vaší osobní záležitostí. Nelze ji na nikoho delegovat. Žádná vláda se nebude chovat zodpovědně za vás. V naší zemi, kde je zvykem svalovat vinu za cokoliv na vládu (byť mnohdy oprávněně), může být pro jednotlivce těžké si přiznat, že něco pokazil on sám, a nikoliv ten odporný (zde si dosaďte jméno svého nejméně oblíbeného politika). Ano, zní to nepopulárně, ale je to tak. Zkrátka platí, že vláda není chůva, zodpovědné a opatrné chování je na každém z nás.“
Podle statistiků se střední délka života v Česku v posledním roce zkrátila o jeden rok. To je velmi smutná zpráva, byť z pohledu celé populace nejde o nic zas až tak dramatického. Klidně se ale vsadíme, že se váš pohled na životní rizika v nedávné době změnil. (A nejen kvůli filmařům, kteří mají v posledních letech v oblibě snímky o nárazech meteoritů nebo nezvaných mimozemských návštěvách.) Někteří možná dokonce propadli skepsi, že nemá smysl nic moc podnikat či plánovat, protože život je jen otázkou náhody.
Tak to ale není. Když řeknete, že někoho potkala smůla, zbavujete ho tím odpovědnosti. Když řeknete, že měl štěstí, upíráte mu zásluhy za úsilí. Svádět na náhodu lze spoustu věcí. Náhody se dějí všem, ale někdo je na ně nebo jejich následky připraven. Schopnost pracovat s riziky – risk management – stále je a zůstane důležitou, dovolíme si napsat nezbytnou, disciplínou lidského bytí. A její nedílnou součástí je také sjednání pojištění.
Pavel Kohout v prvním díle knihy Život jako riziko doporučuje: „Můžete investovat do krátkodobých i dlouhodobých nástrojů. Pravidelně i jednorázově, konzervativně i dynamicky. Můžete si v kalkulátoru naplánovat investiční horizont, jak dlouhý chcete. Ale pokud nechcete své blízké poslat na pastvu, až tady jednou nebudete, sjednáte si rizikovku.“
Uzavřít si na prvním rohu rizikovou pojistku a založit ji v šuplíku s klidem v duši, jak máte splněno, ale nestačí. O svůj vztah k riziku a pojištění se musíte starat jako řádný hospodář. On to za vás totiž nikdo jiný neudělá, pokud tedy nemáte kvalitního poradce. Nejen vláda, ale ani pojišťovna není chůva. A jak si přečtete v této knize, pojišťovny by do klubu Rychlých šípů často nepřijali.
Zodpovědné a opatrné chování (risk management všedního dne) je na každém z nás. Kdo se nechová obezřetně, může narazit i u pojišťoven, které vám v takovém případě mohou krátit pojistné plnění. Ale jak říkala jedna kolegyně, strašit dopředu se nemá. Věříme, že si na dalších stránkách knihy i bez strašení uvědomíte, že je třeba vzít pojištění rizik do vlastních rukou.
Pavel Kohout pro knihu Život jako riziko 2 zvolil opět skutečný příběh ze života, který tentokrát pojednává o risk managementu všedního dne:
„Pravdivý příběh. Jistý gentleman s celkem zdravým přístupem k riziku si nedlouho po velkém krachu technologických akcií (tj. zhruba během let 2001–2002) dokázal dát v hlavě dohromady dvě důležité věci. Za prvé že psychologický šok z poklesu už byl dost velký. Společnosti, které neměly přežít, již většinou zkrachovaly. Připomeňme, že během let 1999–2000 často emitovaly akcie firmy, které nejenže neměly zisky, ale ani tržby – stačilo, aby se v jejich názvu objevil odkaz na internet a bez velkého čekání dosáhly tržní kapitalizace v miliardách dolarů. Taková lehkomyslná doba to byla!
Firmy, které přežily dot.com krach, však stály za pozornost. Byly mezi nimi směšně laciný Amazon.com, předčasně odepisovaný Microsoft a nesmíme zapomenout ani na Apple, technologický zázrak, který byl mnohými analytiky koncem 90. let předčasně pohřbíván. A mnohé další.
Druhou důležitou věcí byla úvaha, že technologie jsou tu s námi navždy – a ještě hodně dlouho budou tvořit těžiště akciových trhů. Kdysi byly dominantními společnostmi na burze automobilky, energetické společnosti a rafinérie ropy. Ještě před nimi udávaly tón železnice. Před válkou byl index Dow Jones Industrial pouze druhotným ukazatelem, nejvíce sledovaný byl Dow Jones Transportation. A ještě dříve dominovaly trhu akcie společností pro zámořský obchod a provoz plavebních kanálů. Nyní jsou na řadě technologie, jejichž převaha bude trvat desítky let, než se objeví zase něco jiného.
Jak ale vybrat budoucí vítěze? Zmíněný gentleman došel ke správnému závěru, že to nejde. Budoucnost nevidíme, v nejlepším případě ji můžeme pouze přibližně odhadnout. Investoval proto do nástrojů založených na indexu NASDAQ. Konkrétně do ETF s trojnásobnou pákou.
Míjela léta a úvaha hrdiny našeho příběhu se ukázala být velmi správnou. Stal se z něho multimilionář, a to díky jediné správné úvaze a jedinému vhodnému investičnímu nástroji. Akciový trh se stal jeho jediným povoláním a zároveň životním hobby. A zde by náš scénář neortodoxního investičního úspěchu mohl mít happy end.
Jenže příběh ještě neskončil
Rizika nechodí po horách, ale po lidech. Přišel rok 2020 a éra covidu. Protagonista příběhu opět provedl dvě správné věci. Nepropadl panice a akcie neprodal, když byl trh v březnu 2020 ochromen strachem z pandemie. Dále si uvědomil, že vzhledem k věku patří do rizikové skupiny a učinil náležitá opatření. Vlastně jen jedno: provedl kompletní sebeizolaci. Protože žil v maloměstě pouze s manželkou a jakožto introvert nepěstoval rozsáhlé společenské styky, bylo to celkem snadné. Nikam nechodit, všechny nákupy řešit výhradně zásilkovými službami přes internet. Zábavu poskytne internet, čerstvý vzduch je na zahradě.
Uplynuly dva covidové roky a bylo tu jaro roku 2022. Čas, kdy covid už přestal veřejnost bavit. Náš gentleman po dlouhé době přerušil kompletní sebeizolaci a vydal se autem vyměnit pneumatiky. Samozřejmě s respirátorem. Bezpečnost především.
Závěr: Ukázalo se, že respirátor byl k ničemu. Hrdina příběhu se nakazil covidem a během dvou týdnů zemřel.
Stačí drobná chyba a veškeré úsilí a opatrnost jsou k ničemu. Domníváte se, že chráníte své zdraví nošením ochranných prostředků? Omyl, ve skutečnosti jen propadáte klamnému pocitu bezpečí.
Proti nákaze skutečně funguje jen důsledná sebeizolace. To je také důvod, proč veškeré lockdowny na světě dříve či později selhaly. Dokonce i ty latinskoamerické, které byly zaváděny pod dohledem armády.
Stručně řečeno, při práci s riziky není radno zanedbat žádnou maličkost. Ďábel je v detailech.
Pokládejte prosím tento příběh nejen za ilustraci úskalí risk managementu běžného života, ale především za vzpomínku na všechny naše blízké, přátele a známé, kteří nás během pandemie opustili a které budeme navždy postrádat.“
Tato kniha je určena všem lidem, kteří nezavírají oči před riziky. Ne snad, že bychom vás chtěli vést k přílišné opatrnosti, abyste se báli přejít křižovatku. To ani náhodou. Život stojí za to si užít, ať již si pod tím každý z vás představuje cokoliv. Dáme vám ale návod na to, jak si vybrat pojištění, které vám bude skutečnou oporou ve chvílích, kdy ho budete potřebovat.
Nedá nám to, abychom vám nepopřáli, ať je takových situací ve vašem životě co nejméně, ideálně žádná.
Ukázka z knihy Život jako riziko 2, kterou si můžete zakoupit zde.