Soumrak nad skupinovým pojištěním?

Zajímavý spor z Německa vede k otázkám nad budoucností skupinového pojištění. Jde o pojištění, kde je pojistníkem určitý subjekt (banka, zaměstnavatel, cestovní agentura, agentura poskytující zážitky apod.), který platí pojišťovně pojistné. Zákazníci daného subjektu (žadatelé o hypotéku, zaměstnanci, turisti, lidé kupující jednorázový zážitek apod.) přistupují ke skupinové smlouvě, subjektu platí dohodnutou odměnu a jako protiplnění získávají nárok na plnění v případě pojistné události.

Podstata sporu

Sdružení německých spotřebitelských organizací se obrátilo na německý soud, žalovanou společností byla TC Medical Air Ambulance Agency GmbH (dále jen TCM). Tato společnost uzavřela u pojišťovny W. Versicherungs-AG (přesnější identifikace v dostupném rozsudku není) skupinové cestovní pojištění. TCM argumentovala u německého soudu, že pojištění nesjednává, ale pouze umožňuje spotřebitelům přistoupit ke skupinové smlouvě, a tak není zprostředkovatelem a nepotřebuje tak povolení pro zprostředkování pojištění. Následovalo několik soudních rozhodnutí a odvolání, až se rozhodl Spolkový soudní dvůr obrátit k evropskému Soudnímu dvoru s otázkou (zkráceno):

„Je podnik, který pro své zákazníky provozuje jako pojistník … pojištění … jakožto skupinové pojištění u pojišťovny, distribuuje spotřebitelům členství, která opravňují k nároku na pojistná plnění v případě …, a dostává od přijatých členů odměnu za získané pojistné krytí, zprostředkovatelem pojištění ve smyslu čl. 2 bodů 3 a 5 směrnice 2002/92 a čl. 2 odst. 1 bodů 1, 3 a 8 směrnice 2016/97?“

Rozhodnutí evropského Soudního dvora

Soudní dvůr na 31 odstavcích argumentů došel k odpovědi na položenou otázku: ano. Nebo chceme-li opět zkráceně citovat „směrnice …musí být vykládány v tom smyslu, že pod pojem „zprostředkovatel pojištění“, a tudíž i pod pojem „distributor pojištění“ ve smyslu těchto ustanovení spadá právnická osoba, jejíž činnost spočívá v tom, že svým zákazníkům nabízí, aby se za odměnu, kterou od nich obdrží, dobrovolně účastnili skupinového pojištění, které předem uzavřela s pojišťovnou, přičemž tato účast zakládá na straně zákazníků nárok na pojistná plnění zejména v případě …“.

Soudní dvůr vyšel z definic zprostředkovatele pojištění, který „za odměnu zahajuje nebo vykonává distribuci pojištění“. Soudní dvůr velice srozumitelně vyložil, že „každé přistoupení zákazníka právnické osoby, která uzavřela skupinovou pojistnou smlouvu s pojišťovnou a která z tohoto důvodu platí pojišťovně pojistné, vede k platbě ve prospěch této právnické osoby. V projednávaném případě tak žalovaná v původním řízení jako protiplnění za takovou odměnu přispívá k tomu, aby třetí osoby, tedy její zákazníci, získaly pojistná krytí stanovená smlouvou, kterou uzavřela s pojišťovnou. Perspektiva této odměny představuje pro takovou právnickou osobu, jako je žalovaná v původním řízení, vlastní hospodářský zájem odlišný od zájmu účastníků na získání pojistného krytí vyplývajícího z dotčené smlouvy, která ji může vzhledem k fakultativní povaze přistoupení ke smlouvě motivovat k tomu, aby iniciovala velký počet přistoupení k ní.“

Skupinové pojištění a potřeba rozdělení rolí

Již děti na základní škole se učí (nadsázka), že v oblasti pojištění se objevují tři role.

• Pojistitel: obchoduje s pojistným rizikem, nakupuje ho od pojištěných.
• Pojistník: přenáší za úplatu (pojistné) své riziko na pojistitele.
• Zprostředkovatel: vykonává distribuci pojištění (a nejedná se o pojistitele).

Oddělení jednotlivých rolí je důležité – jednak zabraňuje vzniku střetu zájmů a zároveň vytváří stejné podmínky pro všechny účastníky trhu v dané roli. Mnoho tradičních zprostředkovatelů tak může oprávněně vnímat pojistníky skupinového pojištění jako nekalou konkurenci.

Je třeba odlišit dva druhy skupinového pojištění. Příkladem prvního může být úrazové pojištění všech dětí na konkrétním letním táboře nebo při určité zájmové činnosti. Hlavní charakteristikou je povinnost pojištění pro jednoznačně identifikovanou skupinu pojištěných. Ti nemají možnost jednotlivě odmítnou zařazení do pojištění. Úplata za pojištění je součástí ceny jiné služby (členský/oddílový příspěvek, skipas atd.) Pojistník není přímo motivován finančním zájmem na prodeji daného pojištění.

Druhým typem je například pojištění schopnosti splácet, charakteristická je jeho fakultativnost. V českém právním systému je tento nesystémový prvek povolen, pohledem popsaného rozhodnutí SD v rozporu s cílem harmonizace rovného zacházení se zprostředkovateli pojištění. V paragrafu § 4 „Nabízení možnosti stát se pojištěným“ zákona č. 170/2018 Sb. (Zákon o distribuci pojištění a zajištění) je například uvedeno „Činnost pojistníka spočívající v nabízení možnosti stát se pojištěným není zprostředkováním pojištění“. Zákonodárce si musel být při tvorbě zákona vědom problémů tohoto řešení, a tak alespoň vložil povinnost přiměřeného užití některých povinností daných zprostředkovatelům i v těchto případech. To však pro zcela férové podmínky jednotlivých účastníků trhu nemusí být pro všechny situace dostatečné.

Co bude dál? 

Řešení, které by tradiční zprostředkovatelé nejraději přivítali, je snadné: stačí ze zákona o distribuci pojištěná vyškrtnout celý odstavec 4. Pokud někdo chce i nadále nabízet pojištění k úvěru, měly by pro něj platit stejné podmínky jako pro každého vázaného pojišťovacího zprostředkovatele.  Při této změně můžeme do budoucna očekávat i pokles skupinového pojištění a jeho částečné nahrazení individuálními smlouvami. Pouze v nich je pojištěný zároveň pojistníkem a pohledávku vůči pojišťovně má právě on, právní jistota je tak pro něj mnohem větší než u smlouvy s odlišným pojistníkem. Naopak banky, splátkové společnosti a některé pojišťovny budou chtít zachovat současný systém. Co myslíte, jak vše dopadne?

Autor: Martin Podávka

Upozornění od autora: Nejsem právník, ale rozhodl jsem se poctivě přečíst celé odůvodnění rozsudku, který je dostupný zde.  Vše hlavní jsem sepsal do tohoto textu, abych vám ušetřil čas a vy jste samotný rozsudek číst již nemuseli.